Město a městské části

Démonky? zeptám se . to znamená že do Nironu sem nedorazil sám . S Corou sem teprve dneska ale určite vím že je to víc než upírka pro mne je to neuveřitene skvelá a zajimá společníka . Co teď udeláme ? zeptám se potichu .

"Nejspíš ano, nejsem si tím jistá" potvrdím polohlasem. Ještě nikdy jsem žádného naživo neviděla, ale dle toho, jak byli popsáni, bych tipovala, že tyhle jimi jsou. "Necítím z nich moc velkou sílu. Můžeme je buď přejít nebo se jich zbavit. Navíc, svačinka by mi bodla" špičkou jazyka si přejedu přes zoubky. Druhá možnost se mi zamlouvá mnohem víc. Otázkou je, jak na ně. Jistě, mohla bych použít iluzi, jenže je tu hned několik problémů. Jsou dvě a i když jsou v ne příliš dobrém stavu, pořád je to víc cílů, na které bych se musela soustředit. "Záleží na tobě." Ovšem jak já to viď, tak ať už se rozhodne jakkoliv, stejně si prosadím svou, i když třeba jen částečně.

Tak jo je čas se dát do práce vytáhnu svuj meč a a mé oči v hnedé blýskav0 se zmení na hnedozelené . připoravuji se na bojovou pozici a říkam : ,, Teď uvidíš neobyčejného človeka v akci řeknu chladne a nadšene zároveň

Dobře, možná by se lidé tolik neměli podceňovat. Ať je už je to cokoliv, v Mattiasovi je něco víc. Něco nebezpečného. Tím líp pro nás, samozřejmě. "Nemůžu se dočkat" mrknu na něj. Vypadá to, že on bude ten bojový typ, kdežto já jsem přes stealth a plížení, pokud možno nekontaktní boj či napadení. Podaří se mi jednu z démonek oddělit, druhou nechám v klidu Mattovi. Obě jsou marný, takže by to neměl být tak velký problém, ale na druhou stranu zábava. Kouknu se na blondýnku, která aktuálně stála kousek vedle mě, opírajíc se o lampu. Na nohou se držela jen tak tak. Patetická spodina. Bez větších obtíží si najdu tepnu na krku, ze které si rovnou uzmu pořádnou dávku krve. Hloupá holka ani nezařve. Přestanu jen proto, abych mohla sledovat Mattiase v akci.

Zasunu si meč do své skrýše. Hm to bylo celkem nudné a slabé čekal jsem od démonu víc řeknu když demonka spadne na zem předemnou . Jak si na tom ty ? zeptám se s usměvem Cory

Bylo to lepší, než jsem čekala. Vlastně... s žádným konkrétním očekáváním jsem do toho nešlo. Spíš mě zajímal výsledek z čiré iniciativy. Ze začátku nedokážu posoudit, jestli se Mattias musel moc snažit, ovšem brzy seznám, že určitě ne. Hotový je vcelku rychle, pokud můžu posoudit. Druhou démonku, jejíž pokožka je o dost světlejší než původně byla, jelikož je zbavena poslední kapky krve, nechám spadnout na zem. "Nebylo to nejhorší. Rozhodně mám teď daleko lepší náladu. Ale příliš často bych to opakovat nechtěla. Přece jenom, pokud za sebou budeme nechávat hromady mrtvol, přitáhne to nechtěnou pozornost" obzvlášť s výsledkem mise, ke kterému se nyní ubíráme. Už tak to bude dost, netřeba si přidělávat víc problémů. "To všechno jsi se naučil sám?" Hřbetem ruky si pro jistotu otřu rty. Přece tu nebudu chodit jako prasátko.

HAHAh celkem se usměju : jasne že jo kyž si sám a žiješ medzi přízraky musíš se naučit jak bojovat řeknu jo a mimochodem teď to nech na mne řeknu a vytáhnu sprej a posťrýkam nej cestu kde je krev mrtvol . A řeknu : aspoň , prozatím by to mělo být v suchu řeknu a a dojdu k ni .

"To říkáš ty. Já se nikdy bojovat nenaučila" zabručím tiše. A taky jak to dopadlo, že ano. Pokaždé mě ze šlamastyky musel tahat někdo jiný. Někdy Seb, jindy Lili. Nikdy jsem se nedokázala postarat sama o sebe, když na to přišlo. Jako člověk jsem byla k ničemu. Kdežto teď, teď začíná nová etapa, kdy budu moct zkoušet své umění pořád dokola, dokud se dostatečně nezlepším. Takový je i víceméně plán. Už se nechci spoléhat na to, že tu pro mě budou druzí, a v podstatě ani nemůžu. "Dobře" poznamenám jenom, když se ujme zahlazování stop. Nebo tak něco, nevím určitě. Když dojde blíž, zvednu k němu oči. Nejsem zrovna prcek, ale pořád jsem o něco menší, než on. Napadne mě, že podle toho, co říkal a před chvíli udělal, musel už pár lidí či nelidí. Nijak zvlášť mi to nevadilo, alespoň jsem si to nemyslela. Nyní mi však postupně dojde, co to vlastně znamená. O krok ustoupím, než se rozpačitě usměju. "Pokračujem?" Další přešlápnutí na místě, abych nepůsobila zase příliš napjatě.

Trochu premyslim a reknu : hmmm jo jasne pokracujem proc ne . A taky spolehani na druhych co ty ses mnela alespon na nekoho spolehnout kdyz to ja jsem nemel nikoho na koho bych se mohl spolehnout . No nic tak pokracujem reknu a zivnu si presto ze jsem dost unavenej tak pokracujeme v ceste.

"Možná, ale ani to není dobré. Spoléhat jen na druhé se nevyplácí. Podkopnou ti nohy ani nemrkneš" povzdechnu si. To sice neznám z osobní zkušenosti, ale minimálně o jednom případu vím, byla jsem svědkem. Pokračujeme dál, ovšem můj pohled tu a tam sleduje Mattiase. I jeho zívnutí mi neujde. "Nemusíš se kvůli mně přemáhat. Teda ne kvůli mně, ale jenom proto, že chci já. Na noc se můžeme někde schovat, usadit a pokračovat zítra" teď už je mi to ostatně jedno, jestli budeme venku ve dne nebo v noci. Jen mi nejspíš bude chvíli trvat, než si na nový režim zvyknu. "Unavený toho stejně moc nezmůžem" což je ostatně pravda. Tím ovšem nechci říct, že bych znevažovala to, čeho je schopný.

Mas pravdu usidlime se tady reknu s dalsim.zivnutim uz se jen podivam na coru a lehnu si :tak tedy tu se usadime reknu a z batohu si vydam spacak a reknu: tohle je pro tebe obycejne ho pouzivam ja ale muzes ho mit reknu a sednu si vedle spacaku ja to zvladnu tak dobrou reknu ji a zaspim. (Bohuzel musim jit uz taky pryc tak zitra )

(Jasně, dobrou )
"Mám vždycky pravdu" poznamenám si spíše sama pro sebe. To, že se usadíme právě tady mi nevadí ani v nejmenším. Jako malá jsem s tátou často podnikala výlety do lesa, kde jsme poté ve stanu přespali. Samozřejmě jsme mířili do těch bezpečných částí lesů. "No když myslíš" Byla bych blázen, kdybych odmítla. Popřeji Mattiasovi dobrou noc, avšak sama zůstanu ještě chvíli vzhůru. Obejdu nejbližší okolí, vlastně sama nevím proč. Přibližně po deseti minutách se vrátím zpět a zalezu si do spacáku. Bundu, kterou mi Matt věnoval, si složím pod hlavu. Úhledně, přirozeně, aby utrpěla pokud možno co nejmenší škody. Po nějaké době i já konečně usnu.

Prebudim sa a zistim ze cornelia spi tak sa pozriem na hodinky a hovorim ze pojdem jej nieco kupit a skocim do obchodu ktory je za rohom kupim par veci najedenie a a dam je do batoha potom sa rozhodnem ze ked sa prebudi tak jej to dam

Netuším, jak dlouho jsem nakonec prospala. Po dlouhé době se mi zdál vcelku dobrý sen. Škoda jen, že nejspíš nebyl skutečný. Pár vteřin poté, co procitnu, nechám ještě oči zavřené. Teprve poté, co odezní poslední známky ospalosti zažmourám skrz přivřená víčka po okolí. Mattias už je vzhůru, no paráda. Takže spáčem výpravy jsem zcela jistě já. Vysoukám se do sedu a promnu si oči. "Dobrý ráno. Poledne..nebo co vlastně je" krátce zívnu. Nuže, druhý den před námi.

AHoj Coro na vytáhnu z batoha jídlo které soem kopul z obchodu na cestu musíme byt připraveni usměju se a jo je ráno řeknu a podejdu k ní blíž : takže sme pripraveni?

"Děkuju" darované zásoby si strčím do tašky. I když teď třeba hlad nemám, později se můžou určitě hodit. "Promiň, že jsem tě nechala tak dlouho čekat. Prostě mě můžeš rovnou vzbudit, ať nezdržuju" v rychlosti se protáhnu a spacák zase zabalím. Vlasy si stáhnu do jednoduchého a praktického culíku, načež přikývnu. "Jsme, můžeme vyrazit." Na důkaz se rozejdu pomalu kupředu, vyčkávajíc na Mathiase, až se připojí.

TAk super pootom to je skvelé a kráčím vedle n i příjemne až nakonec dojdeme do slepé uličky kde slyším nejaké chlápky schovám se aby mne nevydeli a vypadne mi skoro zrak zustanuu stát obařený na míste a v očích mám hnev: našel jsem to co jsem hledal.. sto chutí sem mnel tam jít až mi docvaklo že to nebude možné navíc bych ohrozil Coru i sebe .

Dostaneme se do slepé uličky. To mi mé veselé tlapkání poněkud překazí. Blížící se hlasy mé pozornosti neuniknou, ovšem Mattova trakce mě překvapí. Tedy ne to, že se schová - to udělám i já, ale jeho vyrazn. Že bychom konečně našli cíl? Spíš si on našel nás, mame-li být přesní, ale to je detail. Nervózně se ošiju. Mohli být daleko silnější, než se na první pohled zdálo. Pohlédnu směrem k Mattiasovi s pozdviženým obočím. O sebe strach nemám vůbec. Nebojím se toho, co by se mohlo stát. Asi už jsem se úplně zbláznila. Navíc je mi jasné, že zde jakékoliv vyjednávání je úplně zbytečné.

muži na mne okámžíte vylítnou se zbraňema v ruce ale jejich střely odrázim preč jednoho kopnu do bBřchia druhému dám pěstí do hlavy ale na třetího už nestihnu zaregocvat který na mne vyskočí a chytí mne a řekne : Jete poď jsem myslím že jsme našli to co jsme hledali . muž v černém přijde blíž a chytí mne za vlasy a řekne : ,, Ale ale snaď ti nebude teď vadit když s tebou udeláme pár experimentu řekne. Stále se na níich naštvane dívam a zuřím a začne ze mne vycházet oránžovočervená záře ten další mne okamžite pustí a svou rychlostí propíchnu oba dva najednou . Ale další dva vstanou a snaží se mne zabít jak se plíži

Fajn, nejspíš jsem pomalejší, než se čekalo. Mé reflexy sice můžou být zesílené, ale to je tak všechno. Když začínáte od nuly, nemůžete očekávat stoprocentní výsledek. Zatímco Matt jich už pár vyřídí, já se teprve vymotám do nějaké té akce. Dva, kteří stále byli víceméně nedotknuti, si vezmu na mušku. Aspoň nějak musím být prospěšná. Ani to, že z Mattiase vycházela podivná záře mi nyní nepřijde divné. "Tak dost" syknu tiše, když na jednoho z nich skočím. Sice se mi ho podaří srazit na zem, vysloužím si však ošklivý škrábanec přes tvář. Tím u mě skončil. Může sice být chlap, to mi však spíše hraje do karet. Pár ran sice schytám, ale nakonec mám navrch. Jediným prudkým pohybem mu vrazím ruku do hrudi a vytáhnu ji s ještě tepoucím srdcem. To nakonec hodím jednoduše na zem.

Na mna zautočí posledný teda aspon si to myslím ale obíde mna a zaútočí na cornéliu ktorá sa nedíva kěd sa už chystá n útok svojou rýchlosťou samozrejme ludskou ale celkom rýchlou mu preipchnem srdce a poviem si : Misia splnená. Skvelá práce Coro řeknu a usměju se .

Málem bylo po mně. Zcela určitě by to tak dopadlo, jelikož nepřítel využil chvíle mé nepozornosti. Naštěstí tu byl Mattias, který naštěstí zakrocil, už zase. "Děkuju. Sice jsem toho moc neudělala, ale pokud říkáš" připadá mi, že jsem byla spíš na obtíž. Očividně však nejspíš ne. "Cítíš se aspoň líp?" Pomsta vždy chutná skvěle. Otřu si tvář, na niz se mi rána začala již pomalu hojit. Skvělá výhoda, jen co je pravda.

Dojdu ke Coře : ,, Hmm jo jasňe řeknu mírne a pak řeknu: ne nebyla si na přítež . a nikdy si nebyla moc ti dekuji řeknu a usměju se na ni . Je na řade abych ti pomohl ja . takže ? Kam pujdeme teď ? zasměju se . Meč si schovám a naladím zase svuj upřímny usměv na tvář .

"Není třeba děkovat. Já si to někdy vyberu zpátky" mrknu na něj zvesela. Přirozené to nemyslím doslova, i když kdo ví. Nicmene jsem ráda, že jsem mohla být aspoň jednou prospěšná. "Víš, že jít se mnou někam dobrovolně je na vlastní nebezpečí?" Krátce se zasměju, zatímco se vydám pomalu na cestu zpět. "Nic konkrétního mě nenapadá" ze všeho nejraději bych viděla sprchu či něco podobného, ovšem zřejmě mám smůlu. Zpět domů zatím nemůžu a jak to tak vypadá, ani nechci.

Hmm zajimavé pousměju se na vlastní nebezpečí to bych vyzkoušel zasměju se . Takže ? NO ehm Coro neco pro tebe mám dekuju za tu cestu s tebou po tích lumpech i když si už řekla že nepotřebuju dekovat podívam se do jejích očí a nasadím náramek : tady je to sice nejake ale jako suvenýr co sme za ty dva dny prožili . Navíc stějne nemám kam jít řeknu.