Údolí skal

Teplý písek mě hřál do chodidel. Slunce ohřívalo mé tělo, ještě mokré od slané mořské vody. V dálce nebylo vidět živáčka, pouze já, pláž a širý oceán. Vše se zdálo být perfektní. Prudký závan studeného větru je jako rána pěstí do břicha. Odkud se jen mohl vzít? Prudce otevřu oči. Nejsem vůbec na pláži. Vlastně, místo, kde se nacházím, je na míle vzdálené od tropického ráje. Kolem mohu zpozorovat vysoké skály a hory, jejichz vrcholky jsou pokryté bílým sněhem. Moment, tady něco nehraje. Jak jsem se sem dostala? Polije mne nepříjemný pocit. Jediný pohled na ruce a zbytek oblečení mě ujistí, že tohle není dobré. Jak mé ruce, tak i top a sukně jsou zašpiněné krvi, která rozhodně není moje. Jenže čí tedy je? Na posledních pár hodin si nevzpomínám. Poslední mihavá vzpomínka je setkání s Shax, poté je jen temnota. A teď jsem tady. Rozhlédnu se kolem. Musím domů, hned. Jenže kterým směrem je domů?