Hluboké jezero

Ačkoli ovzduší kolem jezera je zcela jistě chladnější než kdekoliv jinde ve městě, nemohlo mi zabránit v tom, aby se to tu stalo mým oblíbeným místem. Byl tu klid, rušený jen občasnými zvuky, jenž vydávala místní zvěř. Na tu jsem si stihla zvyknout velmi rychle a tudíž ani občasné zašustění či prasknutí větvičky v lesích okolo mne nemohlo vyvést z rovnováhy. Už jako malá jsem sem chodívala poměrně často, někdy i přes jasný zákaz rodičů. Jednalo se o takové mé útočiště, ačkoli mi to tu, samozřejmě, nepatřilo ani v nejmenším. Z původně ryze mého místa se stalo naše společné. Sebastian nebyl zdejším prostředím uchvácen tolik, jako já, ale minimálně se mu tu líbilo. Měl snad na výběr? Ne. Myslí se mihne záblesk vzpomínky, datované přibližně před pěti lety. V tu dobu bylo všechno perfektní a mi byli spolu. Teď je bůhví kde. Fakt, že by se mu mohlo stát něco vážného, jsem si odmítala připustit. Jednoduše to nepřicházelo v úvahu. Seb byl vždy tím silným, statečným a schopným vydržet prakticky vše. Jsem si stoprocentně jistá tím, že nyní už je v pořádku, jen... jen jednoduše nemá možnost se spojit, tím to je.
Poslední paprsky slunce, které se schovaly už před nějakou dobou, mi znemožnili pokračovat v do té doby pěkně rozběhnuté činnosti. Jelikož ačkoli na mě přímo slunce nedosahovalo, jeho rozptýlená záře mi poskytovala dostatek osvětlení i tak. Blok, již téměř z poloviny popsaný, nyní ležel kousek vedle mě. Stále otevřený na poslední stránce, kterou jsem stihla popsat. Šlo víceméně o deníček, spojený s poznámkovým blokem, do kterého jsem si zapisovala úplně vše. Může se to zdát dětinské, avšak mně v mnoha směrech pomáhal. Propiska, postrádající vršek, ležela volně na popsané stránce. Na druhé straně, po mé levé ruce, ležel obyčejný batoh, plný prakticky všeho možného. Poloprázdná lahev s vodou, Nyní již vybitý digitální fotoaparát a pár dalších věcí, nic neobvyklého. Co se mně týče, zaujala jsem klasickou pozici přímo na opačném konci mola, než se nacházel břeh. Tudíž pod prkny, které díkybohu stále drží pohromadě, zela jen čirá, nehnutá vodní hladina. Která, nějakým záhadným způsobem, nad sebou už nějakou dobu držela nashromážděný šedivý oblak páry, který nebyl vyšší než pár centimetrů. I přesto působil takřka magicky. A pak jsem tu samozřejmě já. Bruneta, s vlasy mírně rozcuchanými, v tričku skupiny, kterou ani neposlouchám a džínách, které na kolenou byly vyšisované již natolik že se v nich pomalu začaly tvořit díry. Na to, abych vehementně tvrdila, že je to tak schválně a že je to móda je buď příliš brzy anebo naopak příliš pozdě. Stejně tak obyčejné kecky, které mi poskytovaly dostatek pohodlí, už zažily lepší dny. Naštěstí se však ještě nerozpadaly. Toť vše, nešla jsem přeci na módní přehlídku. Žádná mikina, bunda, nic. Proč, ptáte se? Je to zbytečné. Chlad jako takový už jsem nějakou dobu necítila. Zaraženě kouknu na ruce spojené v klíně. Jaký je význam tohoto všeho? Nevím, ale, jak se zdá, mám spoustu času na to, abych na něco přišla. Roky, desetiletí a možná i staletí.

Poslední dobou se necítila vůbec sama sebou. Chyběla jedna její důležitá část. Dívka která byla její nejlepší kamarádkou, dívka která dokázala proniknout skrz tvrdý krunýř. Doposud měla jizvu na dlani, dost možná to bylo kvůli tomu že to spojení, pokrevní mělo mnohem větší význam než dětský slib. Na těle Lili je však mnohem více šrámů, hlavně také na duši. Možná to bylo tím že už dlouho trávila čas čistě jen sama se sebou, svými myšlenkami. Oči měla temné, nekrmila se ale žízeň jí zatím vůbec netrápila. To je jedna z výhod míšenců. Sice krev nutně potřebuje k životu, ale nějakou dobu přežije i bez ní, i když naposled měla krev před týdnem od dobrovolného dárce který se nacházel jako ostatní dárci na místě o kterém věděli jen příznivci upírů a upíři sami. Jejími myšlenkami se hnaly temné deprese které jí sužovaly. Je sama. I když to zkoušela, nepovedlo se jí vystopovat Coru. Nakonec ale zkusila poslední možnost. Byla v lesích, na volném prostranství. Váhavě natáhla ruku ke svým ústům, špičáky se do jizvy zakousla. Začala mumlat kouzlo které jí mělo ke Coře dovést. Nerada používala magii která je spojena s krví, když ale není nazbyt, musí to udělat. Nemohla bez ní být déle, potřebovala někoho kdo by jí rozuměl, s kým by kecala, zdrbla nějaké ty kluky nebo nejnovější události. Také jí chybělo to blbnutí které ty dvě dělávali. Ostatně, když si zvyknete s někým prakticky žít a je pro vás rodinou, to že se z ničehož nic vytratí je.. bolestné. Dobře, možná byl výraz rodina dost slabý výraz, ale Coře věřila, měla jí neskutečně ráda. Nikdy se k nikomu takhle citově nevázala, takže doufala v to že o ní nepřijde. Nakonec ale díky poutu krve které spolu uzavřely jako malé holky jí krev Cory začala volat.Ihned se rozběhla upíří rychlostí směrem Jezero. Netrvalo moc dlouho než tam dorazila. "Coro?!? Coro?!?" srdce jí bušilo jako splašené. Musela vědět že je v pořádku, chtěla jí sevřít ve svém náručí a zjistit co se stalo a proč odešla aniž by Lili něco řekla. Muselo to být něco opravdu vážného a toho se Lil bála. Neměla ráda vážné věci. Tedy, jak kdy.

Nemám nejmenší tušení, jak dlouho jsem u jezera strávila. Mohly to být minuty, ale stejně dobře i hodiny. To mi přišlo mnohem pravděpodobnější. Večer odešel a nastala noc. Temná, avšak prostoupená zvuky nočních tvorů. Především šlo o sovy. Ani po tak dlouhé době jsem se skoro nepohla z místa. Bylo mi tu dobře a navíc... Navíc nemám pořádně kam jinam jít. Bloumání mysli přeruší až mé jmeno, které se ozve odněkud za mnou. Ten hlas, tak moc známý. Lehce mě bodne u srdce. Co jsem to jen provedla? Mame si říkat všechno, naprosto všechno. Zvednu se na nohy a krapet rozechvělým krokem se vydám kupředu. "Lili" špitnu tiše, napůl cesty k ní. "Je mi to tak líto, Lili" po tváři mi steče osamocená slza, když ke kamarádce doklopýtám. Ne... k sestře, kterou mi Lili už nějakou dobu je. Uvězním ji v pevném obětí, možná pevnějším, než jsem původně zamýšlela, stále neznalá své síly. "Musím ti něco říct" konečně se uklidním natolik, abych ji pustila a narovnám se. Dlaní si otřu oči, abych smazala poslední stopy slz.

Když jí viděla, jak byla zničená, bylo Lili líto Cordelie. Nejspíš to měla udělat už mnohem dřív, ale její instinkt jí říkal že se stalo něco špatného. Sama se rozeběhne k ní a sevře jí v náručí. Ale jemně, díky tomu že jí má za křehkého člověka, o to více jí překvapí když jí začne lehce drtit ve svém náručí. Vydechne tiše a nos zaboří do jejích vlasů. "To je v pořádku, jsem tady ano? Půjdeme ke mě." Ano Lili už měla byt. Plánovala si tam Coru vzít, už jen z toho důvodu aby na ní mohla dát pozor, než jí to ale stačila říct tak Cora zmizela. Ovšem co je nutné zmínit je její zatím stále krvácející dlaň která se líně hojí, díky tomu že si jí zranila vlastními zuby. Tiskne se k ní i když jí vlastně vzala dech tím, jak jí Cora stiskla. Má větší sílu než mívala. Něco je hodně špatně. V duchu si začala nadávat. Měla jí dělat osobního stalkera, měla jí tomu ubránit. Prostě měla. Nadechla se sama a jemně přikývla. "Jen povídej.." pokud je to opravdu tak naléhavé jak to vypadá, nemohla jí nechat čekat než doběhnout do podkrovního bytu Lili. Navíc, opravdu toužila vědět co se s ní stalo, nebo kdo jí ublížil, protože tu osobu bude mít v plánu zabít.

Jediný hluboký nádech způsobí, že doposud vláčné, lehce rozbolavělé tělo ztuhne, jakoby bylo zasaženo ledovým kouzlem. Neodpovím, namísto toho urputně zírám do země, snažíc se nevnímat ten pach. Ten, který se mnou dokázal divy a málokdy jsem byla schopná kontrolovat vlastní činy. "Běž. Utíkej. Zmiz." Každé další slovo působí víc a víc bolesti. Konečně se Lili podívám do očí. Téhle osobě nedokážu ublížit...ale mám na výběr? "Pomož mi, prosím" přistoupím blíž, se rty lehce pootevřenými. O spodní ret se otírají běloskvoucí špičáky, jenž dokáží vzít lidský život. Nesnáším už samotnou myšlenku na to. Jak snadné by bylo jednoduše ztratit hlavu a Lili by už... Nebyla. Prudce sevřu víčka, než je zase opatrně otevřu. Stále tu stojí. Další krok blíž, pri kterém se dostanu do těsné blízkosti. Vlastní rukou ji obejmu za zápěstí a to pozvednu výš. Už stačí jenom kousek.

Lili opravdu měla štěstí že nebyla jen mág, ale byla poloviční upír. Její krev tedy bude mít mnohem lákavější efekt pro ostatní upíry. Její krev je smíšená s krví dárců, navíc v ní je moc, magie. Zůstane na ní zírat se skoro otevřenou pusou. Nějak nemá slov, ale ani potom co vezme její ruku jí nezastaví. "Hádám že je čas na výměnu rolí.." jistým způsobem to Coře dlužila. Neviděla důvod proč to neudělat, ale doufala že přestane dostatečně v čas aby jí nemusela zastavit. Na kousnutí bylo cosi intimního. Když špičáky trhají kůži, bolí to, ale jen na moment. Pak bolest vystřídá slastný pocit, pocit přirovnávající se k orgasmu. Sladké omámení na nějakou tu dobu zastře její uvažování když Cordelia protrhne špičáky kůži. Nikdy se na ní nikdo nekrmil, nevěděla že to je tak.. soukromé. I když mezi nimi panovaly podobné chvilky když Cora jako člověk darovala krev Lili. "Pij pomalu at' ti krev nestéká." rozhodně měla dostatek zkušeností na to aby jí mohla učit. I když Cora má opravdu štěstí že tyhle dvě k sobě našly cestu. Kousla se do rtu a zavřela oči. Lehce se jí začaly klepat kolena, proto se druhou rukou opřela o Coru aby získala nějak stabilitu. Nechala jí pít dost dlouho, minimálně půl litru. "Stačí už si bereš moc.." špitla tiše, ale obě to v tom tichu přírody a zvuku vody slyšeli až moc dobře.

"To nejde" zavrtím rázně hlavičkou, odmítajíc to, co je nám oběma jasné, že se stejně stane. Sama si dobře pamatuji na to, jak já sama jsem dobrovolně darovala vlastní krev Lili uz jen proto, aby se jí do tváře vrátil život a já se zase mohla těšit z jejího úsměvu. Už tehdy bych byla schopná pro ni udělat cokoliv, dokonce zemřít. To se vůbec nezměnilo. Není to pocit z povinnosti, nýbrž proto, že to tak prostě je. Některé věci se vysvětlit nedají. Nakonec stejně déle otálet nemůžu, vábení je příliš silné. Jemně si přitáhnu Liliinu ruku blíž k ústům. Jediným, plynulým kousnutím ji proříznu hebkou kůži. Dokonalý pocit mi zaplaví jak tělo, tak i mysl. Uši mi naplní neurčité hučení, přes které Lili slyším jakoby z dálky. Nemyslíc na nic a nikoho, oddávám se primárnímu instinktu. Ani to, že se mé kamarádce třepou kolena a musí najít oporu ve mě, mě nijak nezpomalí. Do mysli mi však dolehnou další slova. Beru si moc? Ale..ale ještě aspoň trochu, trošičku. Zalovím k úplně první vzpomínce, kterou na Lili mám. Jak se mě zastala před ostatními dětmi. Pootevřu ústa o něco víc a špičáky vysunu. "Promiň" omluvím se okamžitě. "Prosím, řekni že budeš v pořádku" sice mám vlastní zkušenost, ale tohle je holt něco jiného.

Naštěstí ten pocit který prožívala úplně přehlušil jakoukoliv bolest. Na moment se opřela rukami kolem jejího krku a čelem o její hrudník. Byla znatelně menší, přesto to nikdy nevadilo. Lil jen tiše vydechla, jemně přikývla hlavou. "Jen mě to oslabí, nejspíš budu spát jako zabitá.. musím se najíst, doma mám ještě jeden sáček s krví." nejspíše by se hodilo kdyby měli odvoz domů, to ale bylo ted' značně vyloučené. Nejspíše jí bude muset alespoň podpírat. I když váží méně než Cora díky její výšce a když bylo třeba Lil nedělalo problém nést Coru. A to je upírka jen z poloviny! "Já.. zařídila jsem nám byt. Nestihla jsem ti to říct před tím než jsi zmizela. Šetřila jsem na to hodně dlouho. Chci s tebou mít místo kterému budeme moct říkat domov." vydechla tiše. Ano opět byla Lil jako ta velká sestřička která se snažila o Coru pečovat. Ostatně, tak jako tak byla Lil o dva roky starší než Cora, Byla ráda že se odtáhla sama a nemusela použít schopnost, i když byla takhle blízko, rozhodla se to přeci jen použít aby jí uklidnila. Díky použití schopnosti(odebrání psychické bolesti) se mohla cítit o něco lépe. Nejhlavnější ted' bylo aby se obě dostali do toho podkrovního bytečku. Musí se najíst, vypít nějakou tu krev a dát si sprchu.

Po krátkém uvažování přikývnu. Ne, že by to bylo zrovna ideální, ale dle všeho bude Lili v pořádku. Stačí řádný odpočinek, který ostatně mně pomohl vždycky, a bude zase jako rybička. "Jasně, dostaneme tě domů." Odhodlání mi zcela jistě nechybí. I když ve skutečnosti nevím, kam přesně máme namířeno, ale to přeci nevadí. Šla bych kamkoliv. Po dalších slovech však zůstanu na Lili nechápavě zírat. "Cože jsi udělala?" Zeptám se nejistě. Ano, slyšela jsem ji dobře, jenom jsem tomu nemohla uvěřit. Je to jako splněný sen. Ne, daleko, daleko víc! Nejlepší den mého života. Rty roztáhnu do širokého úsměvu až mám co dělat, abych tu nezačala skákat jak pružina. "To je skvělý, Lili! Chci říct, páni! Bude to tak super! Zase budeme jenom spolu." To je přece perfektní, ne? Rozhodně ano. Po celou cestu domů pomalu nezavřu pusu. Vyprávím Lili všechno, úplně všechno, o co stihla za tu dobu, co jsme se neviděly, přijít. A je toho skutečně hodně, jak to tak vypadá. Když si k tomu přidáte mé poskakování kolem, bylo vše tak jako za starých časů. S batohem na zádech následuji Lili, jelikož... no, kdybych měla vést já, pravděpodobně bychom se ztratili. Ačkoli, to nejspíš ne, ale rozhodně bychom skončily někde úplně jinde. První dojmy z bytu? Naprosto dokonalé. Úžas a rozčarování nedokážu popsat slovy, tudíž jen procházím bytem s otevřenou pusou a zírám na všechno, co tu je. Jen co s prohlídkou skončím, ujmu se vedení co se starosti o Lili týče. Jelikož jsem to já, naordinuji ji spoustu čokolády. Ano, je dobrá na nervy a posílení energie, ale zároveň táák dobrá. Vzápětí se ujistím o tom, že má vše, co potřebuje. Pak na mne však dolehne únava posledních dní a já se tak musím omluvit. "Děkuju ti za všechno, Lili. Nikoho lepšího jsem si za kamarádku přát nemohla" spokojeně se usměju, než jí popřeji dobrou noc a odeberu se na kutě. Před sebou mám ještě spoustu poměrně perných dní.

Není nic výjimečného, že i v chladnějších teplotách se klidně celý den plácám u hladiny nebo na břehu. Od rána jsem stihla urazit jednu ropuchu, když jsem ji zkratks musela zkrizizkvat skuhrání. Narušovala do té doby naprosto klidný a bezhlučný les. Jen si to představte. Dříve nebo později se budu muset omluvit, to je jasné. Zatím se však spokojím s tím, že můžu sledovat hejno ryb, které nacvičovaly bůhví co. Jejich vlivem se však hladina co vteřinu čeřila. Já oproti nim seděla na molu, avšak ocas mám spuštěný do vody, čímž jim tu a tam dopomáhám k menším či větším vlnkám.

Prohrábne si černé, dlouhé vlasy, které jí bez ladu a skladu rámují bledý obličej. Světle modré, až sivé oči se rozhlíží po okolí a jedna z ruk občas sáhne po meči, když spatří nějaký nečekaný pohyb, byť to bylo jen spadnutí listu. Pohodí hlavou. Měla by se uklidnit. Na sobě má černý nátělník, přes který je přehozená jakási kazajka, stejné barvy. Na levé paži se vyjímá jakýsi černý symbol. Kalhoty taktéž černé barvy jsou uplé, čímž zvýrazňují její postavu. Visí na nich její meč se vsazeným ametystem a na noze má připevněné dvě dýky. Alespoň tak je navenek ozbrojená. S až nesmírně líným tempem dojde až k jezeru. Nemůže říct že není hezké. Má ráda tu lesknoucí se hladinu, připomíná jí čepel jejích zbraní. Na tváři se jí přesto usídlí jakýsi ušklíbavý úsměv. Alespoň do té doby dokud si nevšimne nějaké malé cácorky na břehu. Ovšem, než aby za ní těch několik metrů došla a na něco se zeptala - jako třeba kde má rodiče - jen stojí a zadumaně ji sleduje.

Šiel som hladať Coru a le nebola ani pri jazere hlbokom kde som si myslel že bolaa videl som tam len dve baby ale to by som Coru vedel na milion percent rozoznať. Povydychol som si : ,, To vážne prečo mi musela utiecť ,, hmm no v utešovaní nie som moc dobrý mal by som sa zlepšiť " povedal som si sám pre seba

Matka říkávala, že příroda ví všechno. Vidí každičký pohyb a rovněž jej odráží. Jako otevřená kniha reflektuje prakticky cokoliv. Nikdy jsem podobným povídačkám nevěřila, jak by mohlo být něco takového možné? Přesto mě však tiché šumění větví, způsobené větrem, donutí ohlédnout se. Tam, po cestě zpátky k lesu, spatřím postavu. Je jiná, než ostatní lidé, na které jsem při svých výpravách narazila. Oděná od hlavy k patě v černé, skoro se nehýbala. Zpočátku mám dojem, že jde o pouhou sochu - což je samozřejmě nesmysl. Nemůžu z ní však spustit oči. Teprve poté, co se kus od ní objeví další, tentokrát živější tvor, vypísknu a s řádným cákancem zmizím pod vodou. Jeden okounilec ještě dobrý, ale dva? To je i na mě moc. Po pár vteřinách však vykouknu, abych zjistila, jestli tam pořád jsou. Očkama těkajíc tu a tam šmejdím po okolí. Pořád tu jsou. Aktuálně je můj obličej jediné, co je nad hladinou zpozorovatelné. "Co tu chcete?" Obočí nesouhlasně sťuknu k sobě. Žeby nové hračky?

Zrovna když se rozhoupe zeptat se toho malého špunta co tu dělá, tak se poblíž objeví nějaký muž a všechno jí zkazí, jelikož to pískle skočí do vody. Jak jinak. Muži. Ovšem nemůže si nepovšimnout že ten prcek měl ploutev. //Vodní víla? Tak to se nemusím ptát na rodinu.// Ušklíbne se pro sebe a otočí se na muže s jakousi její osobní jízlivostí. "Ale né. Vám také dobrý večer." Prohlédne si ho odshora dolů a odzdola nahoru a pak se vydá ke kraji jezera. Jestli se jí tam pokusí hodit bude řvát, kopat, kousat a sekat. Klidně i zabíjet bude-li to třeba. Zastaví se kousek od kraje. Těmhle polorybám nikd moc nevěřila a dětem zvláště ne. "Ahoj špunte. To je tvoje jezero? To se moc omlouvám, že ti tu zacláním, já jsem tu jen na vycházce." Zazubí se ale vypadá to jaksi.. děsivě. Nakonec si líně založí ruce na hrudi a trochu se prohne v boku. "A nějak sem si nevšimla, že by tu bylo napsáno Pozor nevstupovat soukromí pozemek polo-ryb. Ach, ach..." Lítostivě zavrtí hlavou a upře na tu hlavu nad vodou své oči.

Jedná má část má chuť se ponořit na samotné dno a hodně dlouho nevyplout. Minimálně do té doby, než osoby zmizí. Ta druhá je však zvědavá a chce vědět víc. Pak si vyberte. Navíc když se kolem ozývá tiché štěbetání jako "Nechoď k ní blíž!" , "Co to má místo ploutve?! a "Běž si na ni sáhnout!" Připadáte si jako v blázinci. Mávnutím ruky šupinatou společnost odeženu. Jenom mi dělají v hlavičce binec. S pomocí pár máchnutí ploutví se dostane ke slečně blíž. "Moje? Vůbec ne. Je maminky a tatínka." Zachichotám se. To přeci ví každý, alespoň jsem si to myslela. Očividně tomu tak však není. "Nezacláníš! Já ráda společnost. Jenom sem moc často příliš dvounožců nechodí" ohrnu smutně spodní rtík. Samozřejmě, čas od času se někdo najde. Posledně třeba ten rybář, kterému jsem na udici uvázala šutr ."Polocože?" Přeslechla jsem se snad nebo to skutečně řekla? Jaká urážka. "Nejsme žádné poloryby" no dobře, možná trochu, ale pořád to není hezké označení a právem se mi nelíbí. "Kdyby tě slyšel tatínek, už by z tebe byla žížala." No dobrá, přeháním, ale to už zmiňovat nemusím.

"Samozřejmě, že je maminky a tatínka. Jak mě to mohlo nenapadnout..." Mírně se zašklíbí ale oči upírá dál na to vílo-rybí stvoření. Prohlédne si jezero. Chtěla původně zkusit jestli je vážně tak hluboké jak se říká ale jestli to obývají navíc i mluvící ryby lidských velikostí, co rády nezvané hosty s kapkou humoru mění v žížaly, nejspíš si nechá zajít chuť. V koutku jí cukne. "Takže ti má společnost nevadí? To je dobře protože tu hodlám zůstat." Poví narovinu a sedne si do tureckého sedu, přičemž se loktem jedné ruky opře o koleno a jejím hřbetem si líně podloží hlavu a dál sleduje to vodní pískle. "Dvounožci? To bych mohla brát za stejnou urážku jako vy ty poloryby. A jestli mě tvůj ctěný pan otec..." //Jak se to asi množí? Jako ryby? Má miliony dalších sourozenců? Nebo se povede vždy jen jedno?// "..promění v žížalu tak se osobně postarám o to abych mu teen bejvák vypustila. A navíc jsou dvounožci nepřesní.. Vlkodlaci mají v přeměně čtyrytlapy. A čtyřnožci to asi nejsou co?" Usměje se, ale v tom úsměvu je cosi děsivého, nebo snad působí děsivě díky jejím sivým očím, které působí až vlkovsky. "Ale jestli ano tak jak se říká vám? Beznožci nebo ploutvonožci?" //A i ti mají více ploutvví než ten malý potěr.//

Spokojeně se uculím. Je sice možné, že svého jsem tak úplně nedosáhla, ale iluzi úspěchu si zachovám. Pokud se povídačky nemýlí, jak já, tak i mí rodiče, jsme se zde narodili a sídlíme tu odnepaměti. Kolik je na tom všem pravdy už jsem déle nezkoumala, v podstatě k tomu nebyl důvod. Mé čtyřleté já by uvěřilo naprosto všemu, co byste mu nakukali. I kdybyste řekli, že peníze rostou na stromech, věřila bych. Nicméně dnes je vše jinak. "Paráda! Budeš si se mnou povídat, že ano? Protože vídat každý den ty samé šupiny je.." nechci říct zrovna nudné, protože takové to rozhodně není. Jen na můj vkus dokola pořád to samé. Větu však nechám nedokončenou, očka plná naděje upírajíc na člověčinu na břehu. Jejich pohled však jen o chvíli později naplní nejistota. "Totiž, já to tak nemyslela. My jim.. vám tak říkáme." Kousnu se do rtíku. Řekla jsem něco špatného? Vypadalo to tak. Chvíli zůstanu zticha, než mi vše, co pronesla, dojde a sesumíruju nějakou ucházející odpověď. "Jak přesně bys chtěla vypustit celé jezero? Víš, kolik živočichů tu vůbec je?" Není žádným nezvykem, že i kdyby svá slova myslela pouze jako ironii, beru ji vážně tak jako tak. "Já ještě vlkodlaka nikdy naživo neviděla. Jenom na obrázku." Jasně, že jejich název vypovídá o tom, jak asi budou vypadat, ale to pořád nemění nic na tom, že jsou to pro mne cizí stvoření. Nicméně, černovláska má jakousi pointu, to se musí nechat. Něco v jejím výrazu způsobí, že má malá dušička se sevře ještě víc. Nejraději bych zaplula zase hezky zpátky. "Nám? Říká se nám různě. Lidé a ostatně nejen oni dokáží být velmi zlí, když se s námi nikdy předtím nesetkali. Je to zvláštní. Nejlepší jméno je asi mořské víly. Nebo panny" zachichotám se. Pro muže samozřejmě máme rovný ekvivalent, jen není tolik rozšířený. "Ačkoli moře jaksi k dispozici nemáme. Ale přežijeme i ve slané vodě." Nejspíš. Nezkoušela jsem to. "Jistí nám říkají vodní víly. To by také šlo." S každým termínem zvednu prst na pravé ruce. Ruku nakonec schovám pod hladinou. "Co ty? Nejsem dobrá v rozpoznávání druhých." Měla jsem období, kdy jsem na kohokoliv, kdo se u jezera ocitl, jakoby náhodou cákla spršku vody, abych viděla, jestli se jejich nohy promění v ploutev. "Líbí se mi tvoje vlasy" vyhrknu nakonec. Nikoho s černými kadeřemi bohužel neznám. Třeba bude první.

Dál si tu malou příšerku prohlíží. Musí přiznat, že dítě vodních víl, vidí prvně. Vlastně měla takovou zvrácenou představu že se roděj z řas už dospělé, nebo ze škeblí. Teda aspoň ta minulá vypadala jako stará škeble. Ušklíbne se a pak si vytáhne dýku, kterou začne leštit aby nezrevivěla. Na to má své zbraně moc ráda. "Když o to stojíš škvrně... Proti dětem nic moc nemám..." Usoudí po chvíli. Nikam nespěchá a aspoň té rybě udělá radost. To své jezero musí mít proplavané všemi směry. "Jistě. Chápu, každý má nějaké pojmenování. A s nimi i další, která určitým druhům sedí líp. Vy nohy nemáte. Takže chápu že nám říkáte dvounožci nebo suchozemci... Ale jsme lidé a mágové. Je to otázka úhlu pohledu..." Zvolna pokrčí rameny a pak si dýkou poklepe zamyšleně na rty. Jistěže její plouchou jinak by to asi pěkně bolelo. "Jak? No, kdyby ze mě byla žížala, celé bych to podryla a ono se zvolna vypustilo samo. Pár stovek malých chodbiček a byli by jste na suchu." Pokrčí rameny, jakoby to praktikovala denně a bylo to směšně snadné. "Já potkala snad každé stvoření co u potkat jde. Některé jsem pozabíjela když nebylo zbytí. Hm.. Byla to celkem zábava." Poví jaksi zasněně, jakoby si vzpomínala jaký to byl pocit, když prvně zbavila dechu jednoho upíra. Ne že by to byla její úplně první vražda. V jejích očích se podivně setmí, jakoby tam měla uvězněnou bouřku. Pak trhne hlavou a zadívá se na to škvrně. "To je opravdu mnoho jmen... Zvláště, když započítám i ty ostatní. Ale... Jak mám tobě říkat já? Mořská panenka? Vodní vílička? Víš, jsi ještě malá ryba." Pokrčí rameny a jaksi provokativně se usměje. Po její otázce se však hluboce zamyslí a pak pokývá hlavou. "To je zajímavá otázka a musím říci, že mám asi svůj způsob na odhady a rozpoznávání. Koneckonců, jsem válečnice. Ale... Mé vlasy?" Vezme mezi prsty jeden pramínek vlasů a prohlédne si černé vlasy. "No, když myslíš. Děkuji."

Mému zraku zablýsknutí dýky neunikne. Z teorie vím, že je to nebezpečný nástroj a hrát si s ním není dobré. Nápadne mně však, jestli uvažuje nad tím, že ji po mně hodí. Z toho důvodu se stáhnu o kousek dál. Teprve poté, co znovu promluví, se vrátím zpátky. Zvědavost je holt silnější, než se může zdát. "Pravda. Každý jste jiní, nejen od nás, ale i sami mezi sebou." Přirozeně jsem si nemyslela, že všichni dvounožci jsou naprosto stejní. Někteří se mění ve vlky, někteří dokáží kolem sebe vrhat ohnivé koule, a tak podobně. Možností je spousta. "Páni. Dobrá, žížala to nebude" zavrtím rázně hlavou. "Ty..Hmm..zabíjíš druhé? Pro zábavu?" Zeptám se opatrně. Měla bych se snad i já bát? To, že mi ještě nebyl třináct mi pravděpodobně moc nepomůže, ale kdo ví. "Můžeš mi říkat Hope. Tak mi říkají rodiče a většina ryb" mrknu ploutví, což krom spršky vody vyvolá i moc a kola. "Zase tak malá nejsem!" Bráním se okamžitě. Ačkoli tatínek je beze sporu mnohem, mnohem větší. "Tak válečnice" poznamenám vzápětí tiše. Pod tímto termínem jsem si vybavovala neohrožené ženy, které se nebojí takřka ničeho. "Pojď blíž. Není to tu tak špatné" zašklebím se. Nemám v plánu žádné levárny, alespoň dnes ne. Nikoho jsem ještě neutopila, to je bonus.

"Jsem neskutečně poctěna, že neskončím jako žížala." Přikývne, ještě aby ji sežrala nějaká rybí potvora, to určitě, tiše si nad tou myšlenkou odfrkne.Slova té malé rybí slečny ji však upoutají a málem rozesmějí. "Pro zábavu? Ne to ne, i když ano občas to zábava je ale určitě to není tak že někoho uvidím a řeknu si: Jé hele tady je nějaká malá vílí slečna, co si ji tak zabít? To opravdu ne. Zabíjím jen pokud jsem v nebezpečí. Takže pokud by se tu objevila nějaká zlá osoba co by mi nebo tbě chtěla ublížit budu se bít." Zkusí jí to vysvětlit a zase se pustí do leštění. "Hope..." Pronese zamyšleně. "Zajímavé jméno, asi ti budu říkat Hopíku, musíš v té vodě skákat hezky." Usoudí nakonec a pak se pobaveně zasměje. "V porovnání se mnou malá jsi. To se nedá nic dělat." Pokrčí rameny s pobaveným úsměvem a jiskřením v očích a podívá se na poslední pás země před sebou. "Posunout se ještě dál tak vám skončím v příbytku. Ne že bych se nedokázala usušit ale i tak je mokré oblečení dosti nepříjemné..." Odtuší se zamyšleným pohledem, kterým Hope sleduje.

"Zajímavé. Jsi první z dvounož... řekněme lidí, kteří by za mne bojovali." Občas slyším jen to, co chci. Občas se tu vůbec nemusí týkat tématu, o kterém druhá strana mluvila. Tentokrát mám však víceméně štěstí. "Asi to chápu. Takže, pokud tě někdo ohrozí, řekněme, na životě, zabiješ ho?" Přeptám se, snažíc si všechno v hlavičce urovnat do aspoň nějakého pořádku. Sama v zabíjení žádný prospěch nevidím, ani kdyby mi nebezpečí skutečně hrozilo. Možná je to právě proto, že jsem se ještě v podobné situaci neocitla. Celá naše rasa je poměrně mírumilovná, i když výjimky se samozřejmě najdou. Sestřenice z druhého kolene má zálibu v topení náhodných mladíků, například. No vážně, jaký je v tom užitek? Zatřepu hlavinkou, rozebírat soukromí druhých rozhodně nemíním, aspoň prozatím. "Mám otázku. Co je to hopík?" Dojde mi, že to musí být něco, co skáče, ale které ďáblovo dílo konkrétně? To bohužel nemám nejmenší tušení. "To je škoda, ale rozumím ti. Ne každému to může být příjemné." Obzvlášť teď, když je počasí takové, jaké je a pomalu, ale jistě se blíží zima. "V tom případě budu muset jít já blíž k tobě. Chci se na tebe podívat zblízka." A obvykle dostanu to, co chci. Od břehu zase tak daleko nejsem, tudíž stačí jen pár temp a dostanu se na mělčinu, ze které se vysoukám travnatý břeh. Ač mokrá od hlavy ke konečkům ploutve, zima mi není. To je rozhodně výhoda. Modrýma očkama studuji černovlásku, tedy za předpokladu, že svou polohu nějak zásadně nezměnila. "Říkala jsi, že jsi potkala skoro všechny rasy. Jací jsou?" Nakloním hlavinku na stranu, zírajíc na její černé odění. Netradiční, ale svým způsobem se mi její styl zamlouval.

"Tvý rodiče by asi nebyli rádi kdyby se jejich malé ryb... ehm... princezně stalo. Takže ano bila bych se za tebe i za sebe. Ano, pokud se mi někdo snaží ublížit začnu se bránit. Já první neútočím. Pokud mne někdo neurazí." Odpoví a vyleštěnou dýku si schová zase do svého oblečení. Povytáhne nad jejími slavy obočí. "Co je hopík? To je taková kulička, která skáče od země. Hm.. Jak to..." Nemá svou magii ráda ale nic jiného jak jí to ukázat jí nenapadá. Stiskne tedy ruku v pěst a kolem prstů jí dovnitř začne prosakovat podivná temnota - jako zhmotněné stíny. Když ruku otevře, má v ní černou kuličku, tou hodí o zem a ta se odrazí pokaždé, když dopadne na tvrdou zem. "Tohle je hopík, Hopíku." Pak tiše sleduje jak sepohybuje voudou k ní. Je to zvláštní sledovat... "Klidně se podívej ale netuším co by jsi na mne mohla vidět tak zvláštního. Spíš mi přijdeš zajímavá ty. Můžeš vůbec na souš? Víš, aby si neuschla. Já vodu neovládám." Ušklíbne se a splete si vlasy do ledabylého copu, který hodí přes rameno dopředu. "Záleží v jaké náladě a koho potkáš. Zažila jsem hodné i zlé bytosi. Někdy byli obojí. Potkala jsem anděly které mi pomohli najít správnou cestu, potkala jsem upíry, kteří si ze mě chtěli udělat svačinu ale i upíry, kteří mi poskytli na nějaký čas přístřeší." Pokrčí rameny.

Má pravdu. Rodiče by bezesporu byli velmi smutní, kdyby se mi cokoliv stalo. Už teď mě hlídali víc, než by bylo zdrávo. Zpočátku mě to hodně štvalo, ale poté, co mi vše vysvětlili, jsem se vztekat přestala. I když se mi jejich pravidla mnohokrát nelíbí, musím je přijmout. Jsou pro dobro všech, nejen to mé. Ani to nepostřehnu a octnu se málem nalepená přímo na společnici. Společnici? Vlastně, částečně ano. Ráda bych ji označila za svou kamarádku, avšak tak moc dobře ji ještě neznám. Mimo to, já mám ráda skoro všechny. Ale to je teď vedlejší. Zaujatě ji sleduji, když ruce setne v pěst. Kolem nich se poté rozprostře temnota. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Z ní nebo možná ne z ní, nevím, se jakýmsi způsobem utvoří zmíněná kulička, hopík. Proces je těžké pojmenovat, magii tak úplně nerozumím. Nicméně je tu, docela věrně působící předmět tvaru míčku. Který, přesně jak prohlásila, si to skáče po zemi. "To je paráda! Můžu si ho nechat? Prosím?" Očka se mi rozzáří nadšením. Pod vodou to bude něco jiného, nicméně pokaždé, když bych se octla na suchu, bych měla nějakou památku, řekněme. Něco mě však zarazí. Já a zajímavá? Vůbec ne, jsem naprosto normální... poloryba. "To je tajemství. Ale že jsi to ty, tak ti to prozradím. Totiž, mi na souš můžeme. A když uschneme, dostaneme nohy! Přesně jako ty tvoje!" Tedy, ne úplně přesně, ale v podstatě ano. Párkrát nadšeně zatleskám. "Já ano. Tedy, ovládám vodu. Víceméně. Párkrát už jsem to zbabrala, ale maminka říkala, že to stává. Jenom si musím dávat pozor. Stačí obyčejný déšť a naroste mi ploutev. Aktuálně ale trénuji to, abych od sebe odpuzovala. Vypadá to legračně." Až na to, že si musím dávat pozor, aby mě nikdo neviděl. Alespoň nikdo z obyčejných lidí, to by pak byl problém. "To je tak asi u všech. Přijde mi, že ty jsi na světě už hodně dlouho." Netrvalo mi dlouho, abych se naučila, že ne všechno je takové, jaké to vypadá.

Povytáhne obočí. To opravdu neví. "Noooo.." Začne protáhle. "Asi jo ale nevím, jestli vydrží. Mohl by se vsáknout do stínů ve vodě nebo naopak z nich udržovat svou životnost. Žádná magie nevydrží navždy." Odpoví s pokrčením ramen. Vlastně svou magii moc nepoužívá, pokud není zbytí, už od... oči se jí podivně zamlží, jakoby jí z nich snad chtěly utéct slzy. Pevně je zavře a otevře a upře na dívku. "Ach, tak nějak jsem to tušila. Ale budu to tajemství střežit jako oko v hlavě." Mrkne na ni a opře se o ruce, načež se zadívá někam daleko přes jezero. Mlčky přemýšlí jestli ta malá umí chodit nebo by padala, protože má věčně ocas. "Takže magie vody. To mě vlastně ani nepřekvapuje. Vodní víla bez vody asi moc vodní víla není co?" Na tváři se jí objeví úšklebek. "Magie je užitečná ale i nebezpečná, v tom má tvá máma pravdu a měla by jsi ji poslouchat." Poví jí vážně, ví moc dobře jaké to je i jak to končí. Dlouze vydechne a zkusí se pousmát. Moc ji to nevyjde. "Hodně dlouho... Oproti tobě... Vlastně asi ani ne.. Kolik ti tak může být? 10? 13?" Odtipne ji, je to prostě dítě ale ne zas tak malé aby se mu dalo všechno prominout. Takže tedy spíše mladá mořská vílí slečna. "Popravdě... Mi je teprve 18." Poví po delší odmlce, jakoby to musela nejdříve vypočítat. A taky že jo, nebylo to něco co každému říká na potkání. Lehce se to zapomene.