Hluboké jezero

"To je škoda" zesmutním s pohledem na kuličku, která působila až moc reálně. Jako kterýkoliv jiný předmět, jen s tím rozdílem, že byla stvořena z magie. Je jen logické, že čáry postupem času přestanou účinkovat a hopík tudíž zmizí. Přesto jsem si to odmítala připustit. Jednoduše jsem ho mermomocí chtěla přesvědčit, aby zůstal takový, jaký je a nerozplynul se. "Každopádně děkuju, aspoň za dočasný.. dárek?" pohlédnu na ni krapet nejistě, svírajíc hopík v ruce. "Děkuji, to jsi hodná. Už tak stačí, že si nás někteří prohlíží jako nějaké exponáty." Zabručím, studujíc ploutev, plácající se v mělčině. Nikdy předtím jsem nad tím nijak zvlášť neuvažovala. Samozřejmě, nohy nemáme jen tak pro nic za nic ani pro zábavu. Vlastně.. nejsem si úplně jistá, proč je vlastně máme. Primární místo, kde máme být, je voda. Od narození až do úmrtí. Od počátku věků uběhla velká spousta let, možná i stovky, než první mořská panna vstoupila na zemský povrch. "Ne všechny víly vodu ovládají, alespoň ne úplně." Zamračím se, snažíc se vybavit nějaký konkrétní příklad. "Vlastně tomu ani já sama pořádně nerozumím. Ale jedna sestřenice nedokáže vodu ovládat vůbec. Nedokáže ji od sebe odpuzovat tak, jako třeba já." Ani já nejsem žádný profík, ačkoli světlé chvilky už jsem měla. "Těsně vedle, je mi dvanáct." A půl, ale to není tolik podstatné. Mezi svými jsem pořád úplný prcek. "Páni. Až mně bude osmnáct, chci být něco jako ty" nasbírat tolik zkušeností a vědomostí. To se přece hodí vždy, ne? Nijak velké, avšak těžko přeslechnutelné šplouchnutí přeruší mou nitku úvah. Ukáže se, že původcem je jeden z větších lososů. Zanechá po sobě nejen rozvlněnou hladinu, ale i zprávu, které mi byla určená. "Omlouvám se, budu muset jít. Povinnosti" povzdechnu si. Do školy sice nechodím, avšak to neznamená, že můžu výuku vynechat úplně. Nene, rodičové se starají o všechno. "Jaké je vůbec tvoje jméno?" Napůl opět zpátky ve vodě, otočím se na černovlasé děvče.