Woods(Lesy)

Kupodivu si na sobě nechá jeho triko, v tom zmatku ho najít nemohla. Kalhotky a sukni má rozhodně svoje! Když viděla ten jeho úsměv, lehce se jí podlamovaly kolena ale snažila se to skrýt. Pak s ním ale poslušně šla, dokonce ho vzala za ruku. Vědí co se tam přesně odehrálo? Tedy myslí tím že spolu spali, i když to podle jeho trika které měla na sobě vypovídalo dost. Ale díky tomu více zamaskovala svůj pach.  "C.. cože?" Zamrkala několikrát ale přikývla. Když však odstoupil a viděla jak se přeměňuje, málem jí spadla brada. Opatrně si ale poté na něj nasedla a chytila se ho jako velkého medvídka. "Chci aby jsi se mnou šel domů, musíš být ale potichu, jasné? Nesmíme jí vzbudit, navíc je to.. je upírka, novorozená. Nevěděla bych koho bránit prvního." Broukla a zavřela oči když se rozeběhl. Sukně se jí samozřejmě vyhrnula nahoru, to jí ale bylo jedno, zadeček jí nekoukal!

Takovéto přání zcela jistě splnit dokážu. Po tom všem si to zaslouží. Ačkoli.. já a být potichu? Můžu to přinejmenším zkusit. Zatímco se proháním důvěrně známým lesem. I za tak krátkou dobu jsem se stihl naučit prakticky dokonalý plán rozležení celého prostoru. Jelikož jsem si stál za tím, že se to jednoho dne bude hodit. A v jistém směru to byla také povinnost, znát vlastní území. Kličkujíc mezi stromy, raději se vyhýbám hlavním pěšinkám. Přece jenom není úplně v mém zájmu, aby nás někdo zahlédl. Čekalo by mě totiž spoustu vysvětlování, na které se upřímně necítím. Jen co se dostaneme pryč z lesa, zpomalím. Prvně se rozhlédnu kolem, abych se ujistil, že kolem nejsou žádní civilisté. Opět. Poté se po čichu vydám směrem, který považuji za správný. Soustředím se na největší koncentraci, odkud cítím Liliinu vůni. Kromě té, která mi už zase okupuje mysl, když je takto blízko. Nakonec se však skrze tmavé uličky dostaneme až k budově, kde dle všeho bydlí. Nechám ji prvně sesednout, samozřejmě a teprve poté se proměním zpět. "Doufám, že napoprvé to nebylo nejhorší" hned, jak to dořeknu, nejraději bych si vrazil facku. Měl jsem na mysli cestu sem, ne... to druhé. V hlavě mi to však znělo jinak, než ona slova vyšla z mých úst. Co se dá dělat. "Takže, trefil jsem správně?" Prohlédnu si bez většího zájmu budovu.

Šlo o dům kdy každý nájemník měl jedno patro. Z venku to nevypadalo nic moc. Jistě že si z něj poslušně sesedla a vydechla. K takovému kožichu by se mohla tulit každý den, možná že by ho mohla nechat aby jí zahříval když budou chladné zimní noci. Ale co to plácá? Bůh ví jestli s ní vůbec zůstane nějakou dobu, i když pro ní by to dost znamenalo. Když však řekl tu větu, ihned schytal plácnutí přes rameno. "Hele trochu úcty. Taky jsem vynechala svůj epický komentář o tom od kdy ti narostl ocas." I když hned potom zrudne, nevyznělo to také dvakrát nejlépe. Prostě ho vezme za ruku a vede ho do nejvyššího patra a to je zhruba třetí(podkroví). Vlastně ani nevěděla jestli souhlasil, prostě šla jako kdyby její ruka byla vodítko. "A jak jsem řekla, ani slovo dokud nebudeme v pokoji!" Šeptla tiše tak aby to slyšel. Otevřela dveře, když oba vešli zavřela. Ihned ho táhla tichou chůzí na opačnou stranu než kde spala Cora. Když se jí to povedlo a zavřely se za nimi dveře, byli v malém pokojíčku tak akorát sotva na postel kde se budou muset k sobě tisknout, vedle něj byl stolek a u nohou postele menší skřínka na oblečení, nic víc. Pustila ho a plácla sebou na postel. "Kdyby mi někdo řekl že tě někdy budu pašovat do svého vlastního bytu měla bych toho člověka za blázna."

Jak to tak vypadá, nemají si co vyčítat. Alespoň se co se dvojsmyslných poznámek týče. A plácnutí přes rameno pro mne bylo jen malá daň za to, jak zvláštně jsem se ve skutečnosti cítil. Nicméně i tak se nechám odvést až do bytu, který se nacházel v úplně posledním patře. Výška byla tak akorát na to, aby z oken byl poměrně dobrý výhled do okolí. Bydlení tu zcela jistě krásné je. Ačkoli já sám pro sebe preferuji věci právě tak, jak aktuálně jsou. Těžko říct, jestli se to někdy změní. Pravděpodobně ne. Nicméně dospějeme až ke vstupním dveřím, kde jsem opětovně upozorněn na to, abych zůstal potichu. Na náznak souhlasu jednoduše přikývnu. Když poslechnout, tak se vším. Až do okamžiku, co projdu do maličkého, leč útulného pokoje, nepromluvím ani slovo. "A co teprve já? Nemohl jsem tě vystát a podívej se na nás teď" odfrknu a posadím se na postel kousek vedle ní. Předloktí si opřu o stehna, hledajíc ve spojených dlaních nějakou odpověď. "Co budeme dělat? Nemyslím teď, ale.. do budoucna?" Plánování nemám rád ani náhodou, ale pokud šlo o něco takového? Chtěl jsem mít jasno. Potřeboval jsem to. Potřebuju ji.

Lehounce cukla koutky když řekl že jí nemohl vystát. Co se škádlívá to se rádo mívá nebo ne? U nich to byl momentálně jejich případ. Bylo to jako okusit nějakou drogu na které si člověk vytvořil závislost. Mírně pozvedla obočí, nadechla se. Chvilku si to promýšlela. I když stále měl chvilky říct nepravé věci v nepravý čas, to co k němu cítila bylo něco mnohem většího než jejich dětská nenávist která očividně opadla. "Já.. hádám že tě asi budu pašovat dovnitř.." vstala, projistotu zamkla dveře kdyby se vzbudila ať je tam nenachytá už jen z principu. "Nekoukat.. broukne a svlékne si sukni, poté zalehne do postele a vleze si pod deku. "Teď ty." Uculí se a začervená. Sice měla ještě jeho triko a kalhotky, ale přeci jí nebude on spát v posteli oblečený. Pokud se začal svlékat, očima doslova hltala jeho tělo.

.

Poté co se musel vrátit ke své smečce, připravila jídlo po Coru a nechala ho na stole přiklopené, se vzkazem: 'Ohřej si ho a dej si na něj kousky té cibule.'. Poté zmizla do města, dostala chut' na něco nezdravého, což u ní bylo něco jako burger nebo kebab a k tomu krokety. Pak se ale cítila zvláštně. Nějak.. smutně. Samotnou jí to zatáhlo k lesům, ani vlastně nevěděla jak takže mezi tím co si cpala ty dokonale tvarovaná ústa jídlem, se objevila v lese, na nějakém paloučku. Koukala kolem sebe překvapeně. Jak se sem dostala? Nebyla ještě před chvilkou ve městě? Překvapeně zamrkala, nadechla se. "Sebastiane?" zavolala a její hlas se rozlehl po prostoru. Zkusila to ještě několikrát, a nakonec se nadechla, kecla si a poté co byla plná kroket, se posadila do trávy do tureckého sedu, zavřela oči. "Sebastiane?!?" zavolala v duchu. Připadala si trochu hloupě, o těhlech vlčích věcech věděla málo, protože to co se dělo mezi nimi, bylo něco zcela nového. Navíc ona rozhodně vlkodlak není, takže o takovýchto inside věcech ví jen vlkodlaci. Zkusila to párkrát ještě a pak se opět dala do jídla. Měla tam toho opravdu hodně, v podstatě dvojitou porci. Muselo se nechat že má opravdu dobré spalování. Vlasy měla výjmečně v culíku, přes rty neslíbatelnou rudou rtěnku a nějaké ty legíny zvýrazňující její pozadí.

"Tak, zopakuj to ještě jednou" mávnu rukou, zatímco snad už podesáté vyšlapuji kolečko kolem nedávno proměněné vlkodlačice. Dobrá, ne tak nedávno, jak sám uvedl. Jen jsme ji našli dnes ráno na našem území. Obvykle cizince nebereme, ale vypadalo to, že nemá kam jinam jít. Možná ne napořád, ale na nějakou dobu jí přístřeší poskytnout můžeme. Zatímco poslouchám příběh, který už jsem sice slyšel několikrát, ale šlo spíš o to, aby si jej zapamatovala ona. "Fajn. To by stačilo. Můžeš se vrátit" povzdechnu si a ze země zvednu spadnutou šišku. Žádný speciální účel nemá, ale i tak si ji vezmu s sebou. Opět se octnu sám. Pak však, zničeho nic, zaslechnu tichý hlas někde v hlavě. Prvně jo přejdu bez většího povšimnutí nejspíš se mi něco zdálo. Podruhé už jej však slyším jasněji. Stejně tak dobře vím, komu hlas patří. Běž dalšího zdržování se vydám na cestu. Po té mě provází ten samý hlas. Netrvá dlouho a danou osobu konečně zahlédnu. "Volala jsi mě, lásko?" Uculím se už z dálky, kráčejíc i nadále k ní.

Myslela si že rozhodně něco takového nebude fungovat. Takže tam jen seděla a cpala se, sem tam se porozhlédla po okolí. Zajídala depresi jídlem, kvůli tomu že ho nemá u sebe. Pak ale ucítila jeho vůni, odložila jídlo, vstala a rozhlížela se kolem. "Sebastiane!" vyjekla nadšeně a hned se k němu co nejrychleji rozběhla. Skočila mu hned do náruče, políbila ho na tvář. "Ono to vážně fungovalo?" byla opravdu překvapená. Ale když to vezmeme logicky, i když ona není vlkodlak, přeci jen díky spojení a tomu cosi magickému co mezi sebou mají to vlastně bylo dost pravděpodobné. "Byla jsem ve městě, koupit si jídlo, měla jsem.. divný pocit, pak jsem najednou byla tady.." vydechla. Ta jeho vůně opět byla omamující, jako nějaký delikátní dezert určený speciálně pro ní. Celkově byl její osobní magnet ke kterému je přitahována. Nedalo jí to a chvilku ho mačkala ve své náruči. "Bože můj.. ani nevíš jak jsi mi chyběl." vydechla tiše. Dalo se to přirovnat k tomu když byl člověk závislý na drogách, ale v neskutečně pokročilém stádiu. Prostě ho potřebovala, i když se neviděli jen pár hodin, nejspíše za to mohlo i to že si jí označil. Mohl si ale všimnout že to neskrývala, naopak díky tílku to bylo vidět a vystavovala to protože byla hrdá na to že je jen jeho.

Nemusím se příliš namáhat. Vlastně skoro vůbec. V chůzi zpomalím, až nakonec zastavím úplně. Lili, která mi vzápětí skončí v náručí, pevně obejmu. "No, napřed jsem si myslel, že jsem se zbláznil. Pak jsem ale slyšel.. tebe." Pousměji se. Spojení mezi dvěma vlkodlaky by s největší pravděpodobností bylo daleko silnější, ale tohle je pro nás na začátek více než dostačující. Nemám příliš zdrojů, odkud bych mohl čerpat, pouze vlastní uvažování. Jedna z teorií, která mě napadla, je to, že při označení jsem do Lili přenesl část vlkodlaka. Ne úplně, samozřejmě, jako u kousnutí při přeměny, ale aspoň malou část zcela určitě ano. "To je.. hodně netradiční. Ne to, že by sis šla pro jídlo, ten zbytek" no co, trochu jsem si rýpnout musel. Za celou tu dobu jsem však Lili nepustil. Stále jsem si ji držel pevně u sebe, jako bych si chtěl vynahradit tu dobu, kterou jsme strávili bez sebe. "Tys mi chyběla mnohem, mnohem víc. A nesnaž se hádat" musel jsem se udržovat stále zaměstnaný, abych nedošlo k přehnanému stýskání. Nakonec ji přece jenom pustím, aby se také mohla svobodně nadechnout. Sklopím pohled k místu, kde byla jasně znatelná značka. Lehce po ní přejedu palcem. Jistým způsobem mi dělalo dobře, že si ji nehodlala před okolím skrývat. "Promiň, že jsem musel tak narychlo zmizet." Nebylo to úplně elegantní gesto, nicméně bylo nezbytně nutné. Jen málo toho, co se děje, dokážu naplánovat předem.

Rána byla čistá, nekrvácela ale nebyla ještě nijak zacelená ani zjizvená, byla opravdu vidět, jako by kousl do něčeho co nekrvácí. Ale rozhodně rána vypadala lépe než včera. "Hele.. nevím co mě to popadlo, ale mám pocit jako bych mohla sníst celou krávu a nepřibrala bych ani deko.." odfrkla si, ale pokývala hlavou. "..prostě jsem to nějak.. cítila. Vycítila jsem že.. mám jít a tak jsem šla, ale popravdě, nevím jak pak trefím zpátky, i když se mi nikam nechce." zavrní když si jí u sebe tak drží. Tohle jí opravdu vyhovuje. Být u něj. Líbne ho jemně na krk, kde ho kousla včera, ale je to bezesporu už dávno vyléčené. Rozesmála se když řekl že se nemá s ním hádat. "Teoreticky vím jak si se cítil, možná to mě právě přitáhlo k tobě. Ale bylo to jako hotové utrpení.." zaskučela nespokojeně. Když si však začne prohlížet kousnutí, usmívá se na něj. "Mrzelo mě to, ale hlavní je že jsme zase spolu." pronesla s uculením. "A co smečka? Jak jim chutnalo?" dala mu téměř plný hrnec, takže i kdyby jich bylo pět tuctů dost možná by se z toho najedli. Když jí pustil, vzala ho jemně za ruku, ze země volnou rukou sebrala tašku ve které bylo jídlo co si koupila. Automaticky se s ním rozešla někam, aby jen tak nestáli uprostřed lesa.