Dům Blackwoodových

(nechci zasahovat do hry, jen bych asi prosila trochu delší příspěvky :-))

bol som na mobile a tam sa mi písať nedalo takže to bol dovod inak už budeme písť dlhšie )

Musím se k něčemu přiznat. Celá první várka skončila v koši, jelikož se mi ji podařilo nádherně připálit. Kupodivu jsem mírným dýmem nespustila alarm. Situaci pravděpodobně zachránilo několik otevřených oken, která byla aktuálně nutností. Nemám v plánu to tu celé podpálit. Nicméně, druhý pokus už vyjde o něco lépe. Nejsem stoprocentně spokojená, ale zcela jistě může být i hůř. Mattovy kroky slyším ještě dříve, než se vůbec objeví v kuchyni, tudíž v rychlosti sesbírám všechno možné, co by se na palačinky dalo dát. Nutelu, džem, šlehačku a podobně. A taky mísu jahod. Spíš pro dekoraci než že by měly valný účel. A samozřejmě jako sladkou tečku. "Dobré ráno!" Věnuji Mattiasovi menší úsměv, když se zjeví. "Promiň za ten.. hmm.. binec" upřímně, vypadá to tu jako po výbuchu. Ale pár minut úklidu a vše bude v pořádku. "Dej si snídani, musíš mít hlad." Mávnu rukou k připravenému stolu, jakoby to snad bylo třeba. Vždyť to může vidět sám. Nad vlastním přemýšlením protočím oči.

Chviličku sa pozerám na jedlo a vidím že pripraVILA PRE MNA PALAčINKY NA TVáRI SA MI OBJAVí EšTE VAčší USMEVV NEž SOM PREDTýM mal a poviem : ,, Dobré ráno " Hned sa pustím do palaciniek a začnem je jesť na prvý pokus si je dám do úst až sa po pálím a džem mi spadne na moje triko a pomyslím si : ,, to snad není pravda a snažím sa to utrieť ale len to zašpiním ešte viac potom zase sa pustím d ojedla s radosťou jem další nával palaciniek ktoré do seba hádžem jedným hltom .

Jak padlo dříve, všechno špinavé nádobí zmizí v rozmezí několika minut. Na moment se octnu u místa, kde Mattias sedí, kritickým pohledem studujíc jeho triko. "Nedá se nic dělat, budeš si ho muset sundat" sešpulím rtíky, abych zadržela smích. Dobrá, pravděpodobně by nemusel, to už však nezmíním. Krom toho, nejspíš to také ví sám. Jednoduše mlasku a odeberu se k oknu, u něhož se opřu o zeď. Počasí není nejhorší, ovšem je více než jasné, že zima se nezadržitelně blíží. "Nemám ráda zimu" hlesnu se zamračením, spíše slova směřujíc k sobě než k Mattovi. Dlouhé nehty zabořím do dlaní, až mě to zabolí. "Dneska už vážně budu muset jít. Zdržovala jsem tě víc než dost" vůbec toho nelituji. Ani trochu. I já však budu muset dohnat pár záležitostí, které jsem odkládala až příliš dlouho.

To je v pohode bež ja si poradím řeknu a políbim ji a jdu si změnit triko a vymnením ho za nové a dojdu dolu a uklidím to po sobě : když to odkládkam reknu : jo ja taky zimu nemám celkem rád ovšem ne když se jedná o Hokej zasměju se . No co bych dál dodat taky si dneska musím neco vyřešit i když to asi není tak moc duležitý jko má cora .

"Takže máš rád hokej. To si musím zapamatovat" pokývu hlavou. Vybrat nějaké překvapení sice nebude tak úplně překvapení, ale alespoň něco z okruhu, co má rád, se hodit bude zcela určitě. "Fajn. Takže... uvidíme se brzy?" přistoupím k němu blíž poté, co se octne zpátky dole, tentokrát už opět upravený. Přesto mu však musím rukou párkrát prohrábnout blond vlasy. Sice situaci moc nepomůžu, ale nehorázně mě to baví. Teď, když je rozčepýřený, jsem spokojená. Vtisknu mu další z polibků, tajně doufajíc, že to není ten poslední. Nakonec však o kousek ustoupím, abych si mohla přerovnat sukni, kterou mám spolu s tílkem a sakem na sobě. Neobvyklý vzhled, přiznávám, nicméně musela jsem vsadit na jistotu. Nějakou, vlastně jakoukoliv, práci potřebuji. Navíc, jen tak se flákat, na to mě neužije. Potřebuji mít něco pořádného.

Rozcuahla mi vlasy no a co ? s nimi stejne vypadám líp je to pro mne super a navíc se zasměju : máš pravdu takhle mi to sluší víc a jo uvidíme se brzy řeknu s s úsměvem a jdu se s ní rozloučit . Fajn ted ješte najít nejaký inzerát na práci kde bych taky mohl pracovat tzamyslel jsem se . Vytáhnu mobil z mé kapsy a začnu studovat jaká práce je poblíž nebo jaa by semi nejvíc hodila . a taky jsem doufal že ta pusa nebude poslední .

"Skvěle! Zatím!" přeci jen si dopřeji trochu toho odvázání a odhopskám po schodech nahoru. To je jen taková mezivložka, nehodlám se zdržet dlouho. Do sportovní tašky naházím to nejnutnější, beztak se pro ni vrátím později. Rychlý pohled do zrcadla mě ujistí, že můžu rovnou ven, mezi lidi. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo. Ze vstupních dveří takřka vyletím, i když mám ještě času více než dost. Alespoň doufám. První zastávkou bude zapadlý bar, do kterého chodí jen ta největší individua. Tím pádem bude pro můj plán perfektní. Potřebuji přesně takové místo, kde se snadno ztratím a bude pokud možno co nejméně čumilů. O ztracení se si nejsem tolik jistá, přeci jen budu spíš jako pěst na oko... ale pochybuji, že zrovna mé osobě bude kdokoliv věnovat pozornost. Minimálně ne do té doby, než to budu sama chtít.

Když Cora odejde ja jdu do sebové izby studovat co mi nejvíc vyhovuje : číšnik ne , automechanik ne , žádna práce ach jo nemužu nic delat co by vyhovovalo mým skušenostem až jsem našel že učitel meču? a tím pádem že ja meč ovládam perfktne mohl bych učít jiných a učit lidi aby se medzi ostatní rasy nebyli považováni za tý nejslabší . hmm Holt poldíval jsem si na to a pešky jsem to mnel až pet kiláku komu by se to chtelo tam chodit pešky no vodičák jsem ješte neměl tkže bych ,musel nakonec jsem mobil schoval zpet do kapsy zešel dolu a šel do města za mou práci abych si neco vydelal .

Mít možnost cestovat rychlostí takřka zvuku (přeneseně, samozřejmě) má jednu nepopiratelnou výhodu. Všude se dostanu o dost rychleji, než je běžné. Cesta domů trvá jen pár desítek minut, které jsou prodlouženy tím, že několikrát zabloudím. Nakonec se však octnu před domovními dveřmi. Z prvního pohledu seznám, že uvnitř nikdo není. Možná je to tak však lepší. Aniž bych se kdekoliv zdržovala, mé kroky vedou rovnou do koupelny nahoře, ve které se zavřu. Nemůžu se však schovat sama před sebou, to prostě nejde.

Len tak tak sa dostanem preč z Eirin než sA TESNE ROZHODNEM TAM ísť VRáTIM SA ULICAMI MESTA Až PRIJDEM K DOMU otvorím dvere a zavriem je potom pojdem hore a lahnem si hore : snažžím sa textnuť Core kde je ? aby som ju mohol nájsť pretože je už celkom odsť hodín a chýba mi . Nakoniec sa ale rozhodnem že z izby odídem a zamierim do kúpelne kde su dvere ale zavreté v tom je mi to jasne mohla by to byť ona ? zaklopem na dvere : Coro jsi tady ??"

Přemýšlet o všem, to bylo aktuálně asi to nejhorší, co jsem mohla udělat. Měla bych to někomu říct? A co bych vlastně říkala, že jsem se nevím jak ocitla na místě, kde jsem nikdy předtím nebyla? Ještě navíc s představou, která ač se zdála sebevíc reálná, rozhodně skutečná nebyla. Nepostřehnu, v jakém přesně momentě mi steče první slza po tváři. Nechám ji být, není ničím podstatným. Co však podstatné je otevření a následné zavření domovních dveří, které mé pozornosti neunikne. Stejně tak jako kroky, které dospějí až ke dveřím koupelny. "Co chceš?" Vyhrknu ostřeji, než jsem původně zamýšlela. V duchu se prokleju a dveře raději otevřu. S tím, jak vypadám, se nic dělat nedá, aspoň prozatím ne. "Neměl jsi mě vidět takhle" naprázdno polknutí, načež mám sto chutí dveře zase hezky zavřít.

No ja jen že bych te chtel utešit a taky že víš je mi líto když te vidím jak jsi zničená přišel jsem za tebou abych , abych ti řekl že se nemusíš ničeho bát tvé tajemství neprozradím , nikdy bych to neudelal a nikdy jsrem to neměl v umýslu . PŔijdu blíž a přitáhnu si ji k sobě abych ji dal najevo že je so mnou v bezpečí a nemuí se nečeho bát hladil jsem ji po jejích hnedých vlasech a říkal že to bude v pořádku . Pak jsem ale řekl : ,, po tom co si mi dala klíče sem se ani nevím jak octil na hranici mého domova řeknu upřímne . Nehci před ní nic skrývat ale přerušil jsem to protože Cora byla pro mne ted přednejší : ,, Miluju te .. Nedovolím aby se ti neco stalo to ti přisáham na svou lidskou krev . řeknu a držím ji stále v náručí .

Být v jeho náručí mi, pravda, o dost pomohlo. Cítila jsem se v bezpečí, což bylo něco, co jsem doposud postrádala. "Mattiasi... něco se stalo. Nevím, co přesně to bylo. V jednu chvíli jsem byla s tebou a Shax ve městě, v té další jsem byla kdesi v horách" no, ne tak úplně, ale přibližně. "Myslím, že jsem někoho zabila a ani o tom nevím" pevně ho obejmu nazpět. "Mám strach" vydechnu nakonec. Strach z toho, co může přijít příště. "Tys byl na hranicích?" Zopakuji nejistě a o kousek se odtáhnu. Přirozeně, mé vlastní bláznovství odstrčím stranou. Nedovedu si představit, jaké to pro něj muselo být.

Videl jsem že má v očích strach strach a říkala mi o zabití človeka ani nevím či to byl človek ale že to zabila nevedome jen jsem si povzdechl a řekl : ,, Všechno bude v pořádku neboj . A a no byl jsem na hranicí řekl jsem nakonec . Víš mnel jsem o tebe moc velkou starost ani si nevíš představit jaký jsem mnel o tebe strach . v tom momente se zastavím : moment říkala si nekde v údolí skal ?? "

"Dobře" odpovím tiše. Sama tomu chci věřit, skutečně ano. Že všechno bude v pořádku. Že se nestalo nic hrozného a dnešek byl jen jeden velký, špatný den. "Omlouvám se, Mattiasi. Že sis musel dělat starosti" pustím jej a o krůček ustoupím. V rychlosti si otřu lehce zarudlé oči. Aktuálně je mi však jedno, i kdyby byly třebas zelené. Nejistě zamrkám, přehrávajíc si zpětně co jsem vlastně vybreptala. "No.. ano. Jenom tam byl písek a moře. Ale pak to zmizelo." Je mi jasné, jak to musí znít. A pokud si doteď nemyslel, že jsem se zbláznila, zcela jistě si to myslí teď. Neřekla jsem mu o tom, že se mi již párkrát podařilo uvěznit druhé ve vlastní iluzi, byla to víceméně náhoda. Nikdy se však nestalo, že by se její účinek obrátil i na mě. Upřímně, nevím, co si o tom mám myslet. Je se mnou snad něco špatně? Tedy.. co se mnou špatně není, že ano.

Podívam se jj do očí : ,, Víš ,, Iluze muže být všude nemusíš ji ovládat jen ty znám hodně lidí ktěrí ovládaji iluze ale nikdy jsem neslyšel že by sami do ní vpadli . " Pak se zamyslím : ,, Takže písek a moře co potom sem si pomyslel na vlastní skušenost jak jsem se já ocitl na hranici Eirinu ale pak mi začalo blikat leevé oko ani nevím proč proste se menilo ze zelenho na hnedne a hnede na zelené bylo to divné ale i bolestivé rychle jsem se chytil a předemnou se to předehrávalo celý dej vzpomnel jsem si jak jsem se dostal na tu hranici pak to blikat skončilo ale furt jsem si držel levé oko protože mne to bolelo nevím pčoč to tak najednou začalo ale začínal jsem tušit že je to neco nového neco co muže přinést užítek i škody . pak jsem si odkryl leve oko a snažil jse utešit Coru jak jse jen dalo , bvedel jsem že na tomhle míste obyčejní lidé proste nežijí a začal jsem o tom přemýšlet : ,, Co když taky nejsem obyčejný ?? "

"To je ten problém. V okolí nikdo jiný nebyl" kousnu se do rtu. Kdyby se mnou byl někdo jiný, automaticky bych počítala s tím, že celé je to jeho dílo, ale takhle? Nejsem si jistá. To je teď však jedno, jelikož Matt, zkrátka se něco děje. To poznám prakticky okamžitě. "Pro mě určitě nejsi. Ale.. i kdyby třeba ano, změnilo by to něco?" Vím, že u mě rozhodně ne. Budu ho mít ráda ať se děje cokoliv. Očividně však nemůžu mít vztah, který by byl kompletně bez jakýchkoliv komplikací. Nestěžuji si však, jednoduché je nudné. "Chceš si o tom promluvit? Možná ti můžu nějak pomoct" nabídnu se vzápětí. Sice nevím jak přesně, ale třeba společně na něco přijdeme.

Som v šoku vo svojich očiach som videl práve smrť mojich rodičov znova a znova sa to opakvalo Core jsom nedokázal nič odpovedať a videl som niečo čo som nemal . Mojich rodičov mi zabila velmi známa tvár , Vedel som kdo to je ale nemohol som Coře na nic odpovedať prewtožýe som bol zdrtený : Nakoniec zo mna len vyšlo : ,, JA ? On ? On žije povedal som s hrozou v očiach .

V očích se mi zračí přesně to, co cítím. Strach. "Kdo žije?" Zeptám se opatrně. Nejsem si úplně jistá, jestli to vůbec chci vědět. Avšak pokud je tu někdo další, kdo u Mattiase vyvolává takovéto pocity, nebude to nic dobrého. Ustoupím o pár dalších krůčků zpátky, až zády narazím do stěny. Něco v jeho pohledu mě děsilo. Nebo snad uvědomění, že zkrátka nejspíš nemůžu mít klidný vztah či zbytek života. Ať je to cokoliv, holt se s tím budeme muset vypořádat. Ať to stojí cokoliv. Párkrát se zhluboka nadechnu, než překonám vytvořenou vzdálenost mezi námi a Matta obejmu. "Teď je řada na mě, abych ti řekla, že všechno bude dobrý" malino se pousměji, ačkoli do smíchu mi dvakrát není.

Strále se strachem opakuji a přehrálo se mi to v očích víc krát : ,, On On je zabil muj opatrovatel zabil mé rodiče řeknu vydešene s třesícim se hlasem .. Coru vnímam a jen kroutím hlavou na souhlas ale jecdno je isté : už vím kto zabil mé rodiče ale tak potom kdo byli ti muži v černém , Moja pomsta nebyla dokonána a navíc jsem cítil že jsem objevil díky tomu novou schopnost .

Nedokážu si ani představit, jaké to pro Matta musí být. Prožívat to, co prožívá on. "Já... nechám tě o samotě. Asi to na nějaký čas bude nejlepší. Promiň," Chvíli zaváhám, než se natáhnu a krátce ho políbím na rty. Vychutnávám si to jakoby to snad mělo být naposled. Nakonec se však otočím a sejdu schody zase dolů, do obýváku. Budu tu, pokud mě bude přeci jen teď či za chvíli potřebovat. Někdy je však lepší, když si člověk srovná myšlenky osamotě. Netuším, jestli to pomůže i v tomto případě, budeme to nejspíš muset vyzkoušet. Nebo také ne. Nevím. Nicméně, jak tak na sebe koukám, mohla bych se konečně dostat do čistého oblečení. V pár okamžicích vyběhnu do pokoje, převléknu se do teplého pleteného svetru a obyčejných, černých tepláků a zase seběhnu dolů. Nesmím zapomenout na chlupaté ponožky, které jsem mívala v chladném počasí nejraději.

Klečím chvíli na zemi pak se ale pozbíram a řeknu si že přece nebudu klečet celý den . Vejdu do sebastianoveho pokoje uložím se tam připravím si postel a lehnu se tam a promýšlim proč to tak muselo být ? proč to vubec nastalo ? Musí se to všechno dít ? přemýšlim o tom všem . Co když muj opatrovatel to jen celé hral nedokážu si to představit ale stalo se to . o pár minut pozdeji zaspím .

Jen po pár desítkách dalších minut seznám, že za dnešek mám již nachozeno dostatek. Podobné malichernosti, jako třeba bolesti nohou z celého dne na nich, se mne nadále netýkaly. To byla zcela jistě výhoda. Ne tak účelná, ale pro mé potěšení více než dostačující. I přesto se však, v ne tak pozdních hodinách, odeberu zpátky domů. Domů? Těžko říct, kde právě teď pravý domov je. To je jedno. Chvíli se potýkám s klíči v zámku, než se mi podaří odemknout, otevřít dveře a vstoupit dovnitř. "Mattiasi? Jsi doma?" Houknu do útrob domu čistě ze zvyku, než se odeberu do kuchyně, pro pravděpodobně již šestou dávku kávy za dnešní den.